Karolína Koubová: Největší změna v Jihlavě od revoluce

Před dvěma lety byla Karolína Koubová zvolená jihlavskou primátorkou. V rozhovoru se rozpovídala, jak to má se ženami v politice, o svých úspěších i o potřebě nového pohledu na vzdělávání.

V čele Jihlavy stojíte už dva roky, změnil se za tu dobu váš pohled na to, jak se vede město?

Myslím si, že jsem pochopila, že člověk sám nikdy nic neprosadí, že je potřeba mluvit, mluvit a mluvit. Jak v rámci strany, tak v rámci koalice i opozice. To je asi to nejzásadnější, protože moje nezkušenost byla v tom, že jsem si myslela, že to bude jednodušší a není potřeba tolik kompromisů.


V koalici máme hodně názorových proudů a každé téma je potřeba se všemi řešit. Všechno je to na dlouhé lokte. I tak si myslím, že se nám za ty dva roky přes všechny těžkosti, jako je třeba rezignace dvou náměstků, podařilo hodně změn.


Mohla byste něco jmenovat?

Na začátek musím říct, že jsou čtyři roky strašně málo na to, aby se všechno vylepšilo. To pole působnosti je tak široké, že si člověk vybere desetinu a pak zjistí, že z té desetiny je schopný udělat tak dvě třetiny. Je to takový pocit frustrace.


Řekla bych, že voda je tou největší změnou, která se v Jihlavě udála od roku 1989. Opravdu se nám podařilo osmiletý vodárenský spor ukončit smírem, ale ještě nejsme na konci a uvidíme, co přinese další období, kdy budeme řešit provozování i přesun majetku. Věřím tomu, že jsme na dobré cestě a že Jihlava konečně bude moci opravovat, investovat, žádat o dotace a že se ukončí i spory v kraji. Protože Vysočina je krásná a podle mě není dobře, když se mezi sebou starostové hádají. Takže se díky nám voda zase stane tématem provozně– technickým a ne politickým.


Letos jste se rozhodla kandidovat do krajského zastupitelstva. Až se do něj dostanete, budete ochotná vzít funkci ve vedení kraje?

Dlouho jsem o tom přemýšlela. Mou ambicí je být v zastupitelstvu, protože si myslím, že je důležité, aby spolu radnice a krajský úřad úžeji komunikovaly. Ale v žádném případě nemám ambice být v radě ani v uvolněné funkci. Chci naplno věnovat funkci primátorky. Je to opravdu práce zodpovědná a na plný úvazek.


Jedním z vašich témat jsou změny ve školství. Jak se vám je daří v Jihlavě realizovat?

Umíme nabídnout trochu jiný pohled na to, jak by se měly děti vzdělávat. Už v minulém volebním období jsem prosadila strategii pro kulturu, díky které například vznikl projekt Jihlava vzdělává kulturou, ale i další průřezové projekty související třeba s územním plánováním nebo rozvojem města.


Ve strategii bylo popsáno, že kulturní instituce mají programy pro školy a ty je nevyužívají, protože mají hodně nabídek a velmi často neberou nabídku kulturních institucí jako něco vzdělávacího. Takže jsme je propojili a kulturní instituce teď vytváří přímo na míru školním vzdělávacím programům projekty, do kterých se děti zapojují a učí se v terénu i v kulturních institucích. A hlavně se učí projektově.


Jak si mám takové projektové učení představit?

Na začátku děti musí k zadání vyhledat informace a vymyslet, jak ho splní. Následně je čeká realizace, za kterou jsou samy zodpovědné, a nakonec proběhne zhodnocení projektu a veřejná prezentace.


Tento způsob učení je funkční z několika důvodů. Děti to baví, dobře si pamatují, co se v průběhu naučí, a nepamatují si jen látku, ale i ten proces. A taky zjistí, že když něco dělají, má to část přípravy, realizace i ukončení, což zní docela banálně, ale v dnešní době to neví ani spousta vysokoškoláků.


Zároveň se u toho učí takzvané soft skills, tedy měkké dovednosti. Patří mezi ně kompetence jako zodpovědnost, komunikace nebo práce v týmu. To jsou věci, které jsou dnes na trhu práce potřeba, a když se bavíte se zaměstnavateli, řeknou vám, že když si budou vybírat mezi dvěma absolventy se stejným vzděláním, raději sáhnou po člověku kompetentním, který umí prezentovat sebe i svou práci a když je potřeba, sedne do auta a je schopný zařídit vše pro to, aby projekt proběhl.


A to je něco, co v tuto chvíli děláme s kulturními institucemi, děti chodí do knihovny, do divadla, měli jsme krásný streetartový projekt s galerií. A to bych ráda přenesla i na střední školství, protože si myslím, že tohle je budoucnost vzdělávání. Tohle je minimum, co pro moderní vzdělávání můžeme udělat – že propojujeme předměty, protože život není rozdělený do předmětů, všechno se děje naráz. A děti se musí naučit kritickému myšlení a tomu, že se vyznají v informacích.


Mohla byste nějaký konkrétní příklad projektového vzdělávání jmenovat?

Viděla jsem nádherný projekt, kde deváťáci dostali zadání a postavili dávkovač na mýdlo, pod který když strčíte ruku, tak vám zahraje písničku. Ten kluk říkal, že mu prostě přijde dobrý, že v tý koupelně hraje muzika. A já jsem na to koukala a říkala jsem si, jak na to vůbec přišli, navíc to prezentovali naprosto úžasným vtipným způsobem. A pak to fakt měli doma a měli z toho obrovskou radost.


Ten pocit, že vyrobili něco, co opravdu funguje a za co dostali pochvalu, je v nich napořád. To je něco, co nesmíme opomíjet a já bych byla ráda, kdyby se tyhle věci, co už fungují, otevřely více do života. Umím postavit robota, ale co to znamená pro můj běžný život? K čemu může být dobrý a opravdu jsem schopný si pomoct doma? Fantazie a invence jsou věci, které musíme podporovat.


Říkala jste, že byste takové projekty ráda viděla i na středních školách. Na mnohých přece už běží.

Na odborných školách už takové projekty částečně fungují. Na obchodní akademii mají projekt fiktivní firmy, kluci z průmky dělají roboty a podobné věci. Takže ano, běží, ale je potřeba to podporovat a otevřít tomu dveře i mimo technické obory a propojovat výuku napříč předměty, která bude mít uplatnění také v reálném životě.


Jak moc se dělá projektové vzdělávání napříč předměty záleží hlavně na ředitelích a učitelích. My musíme podporovat ředitele škol v tom, aby se nebáli do těch projektů jít, protože je to práce navíc, možností je moc a my jim musíme dát podporu, aby věděli, že v tom nejsou sami. Že když to budou dělat, je to v pořádku, že je ta práce ohodnocená, a ne že se na ně valí ze všech stran „dělejte, dělejte, dělejte“ a oni jsou v tom nejistí.


Studovala jste také ve Finsku. Je něco z finského školství, co byste ráda přenesla k nám?

Úplně přízemně řeknu, že kuchyně. Finské stravování a finská jídelna vypadá o poznání barevněji, chutněji a bohatěji, to by nám vůbec neuškodilo. Já jsem tam studovala na vysoké škole a ta se vlastně ani moc od těch našich nelišila. Ale co se mi líbilo, byla interakce s ostatními národy.


Zažít mezikulturní dialog bych přála každému, protože to člověku otevře oči v tom, že jsme naučení dělat některé věci jinak, ale to neznamená, že nejsme všichni stejní. Všem středoškolákům vřele doporučuji vyjet. Je potřeba výjezdy do zahraničí více podporovat.

Takže to, co by měly školy podporovat, je projektové vzdělávání, protože propojuje předměty, a výjezdy do zahraničí, které vedou k samostatnosti. Jazyky jsou dnes naprostou nezbytností, každý musí umět alespoň dva cizí jazyky, aby se dobře uplatnil.


O svém životě by se měly děti začít rozhodovat už na základkách a středních školách, podporuji dětské parlamenty, studentská fóra, projektové vzdělávání kulturou, kdy děti učíme, že když se nějak rozhodnou, tak to má nějaké následky.


Když jste do politiky vstupovala, bylo vám 29 let, jaké to pro vás bylo?

Bylo to dost nestandardní a čelila jsem tomu, že jsem neměla žádný respekt. Ten si člověk musí vybudovat, aby ho vůbec někdo bral v potaz. Byl to nepříjemný pocit, když jsem jednala s těmi šedesátiletými bardy, kteří na mě pohlíželi jako na holku z divadla.


A jaké byly reakce vašeho okolí, když jste do politiky vstoupila?

Obojaké. Někteří říkali, že jsem se zbláznila a jiní fandili.


V současnosti se hodně řeší zastoupení žen v politice. Co si o tom myslíte? Byla byste pro povinné kvóty?

Byla bych ráda, kdyby to nebylo téma. Mělo by to být o schopnosti nebo neschopnosti. Uráží mě, že bychom měli řešit ženy v politice. Buď jsem schopný nebo schopná a obstojím svou prací před voliči, nebo ne. A nesmí na to mít vliv, jestli jsem ženská, nebo chlap.


Nepopírám, že jsem část popularity mohla získat tím, že jsem mladá žena, a nevím, jestli je mi to příjemné. Teď po dvou letech v křesle primátorky si mou práci mohou lidé zhodnotit pro sebe a bude pro ně jednodušší se rozhodnout na základě reálných výsledků. A doufám, že to, co je za mnou, převáží nad tím, jestli jsem ženská, nebo chlap.


© Starostové pro Vysočinu

zadavatel a zpracovatel: STAN